Ondřej Cink: Nečekal jsem, že by vítězství ještě mohlo přijít
Místo bujarých oslav senzačního vítězství v závodě Světového poháru v cross country v Leogangu si dal Ondřej Cink s týmem jen pozdní večeři, v jedenáct sedl do auta a vydal se sám domů. Cestou zpět si mohl v hlavě donekonečna přehrávat, co se mu vlastně podařilo.
Vyhrát poprvé v kariéře závod Světového poháru ve 34 letech, to je celkem unikát. Překvapilo vás to?
Hodně. Vůbec jsem nečekal, že by něco takového ještě mohlo přijít, i když jsem si to moc přál. Ale člověk je trochu realista. Vím, že konkurence je rok od roku silnější a vyhrát v kombinaci s vyšším věkem je daleko těžší.
Spousta lidí si asi říká, kde se to ve vás vzalo…
Včetně mě (úsměv). Rozhodně jsem se necítil tak, že bych měl životní formu. Páteční short track mě docela popravil, moc mi nesedl. V noci na sobotu jsem špatně spal. Nohy byly unavené, tak jsem si na trati projel jen dvě kola a spíš jsem odpočíval. V neděli od rána pršelo, start byl ve tři a člověk by nejradši zůstal v posteli… Necítil jsem se ve své kůži, ale při závodě to bylo super.
Přitom takové podmínky moc v lásce nemáte.
Určitě ne, i když jednou už jsem na bahně taky dokázal dojet druhý. Nemám rád ty uklouzané sjezdy, dost se v nich trápím. Ale v neděli jsem všechno ustál. Věděl jsem, že tam musím být od začátku co nejvíc vpředu. Hlavně kvůli tomu technickému sjezdu, kde se daly jet dvě lajny. Já si vybral tu méně riskantní. Ve sjezdu nepatřím mezi nejlepší techniky a kdybych si vybral druhou stopu, mohl přijít pád. Věřil jsem si na ty výjezdy. Ve sjezdech se nedalo moc získat, jen ztratit.
V závodě vám skvěle vyšel start.
Byla to alfa a omega úspěchu. Otevřela se mi tam super stopa a najednou jsem byl sedmý, pak čtvrtý…
A brzy jste se na čele osamostatnil se Švýcarem Flückigerem.
Hned mi blesklo hlavou, že je to zase on… Svedl jsem s ním spoustu soubojů a vždycky jsem prohrál. Potřeboval jsem to ustát v hlavě. Říkal jsem si, že teď už to musím dát.
Nakonec to vyšlo a osamostatnil jste se na čele.
Měl jsem pak kolem 20 vteřin k dobru, ale když vám sekne v tom dlouhém kopci, dá se takový náskok rychle ztratit. Snažil jsem se soustředit jen na svůj výkon, ale ve vítězství jsem začal věřit až když jsem jel poslední sjezd před cílem. Jel jsem ho už víc na jistotu. Věděl jsem, že i kdybych udělal menší chybičku, bude to v pohodě.
Bezprostředně po závodě byla spousta emocí. Kdy vám naplno došlo, co jste dokázal?
Mně to možná ještě pořádně nedošlo ani teď… Dostal jsem spoustu gratulací, telefon mi málem vybouchl. Zažíval jsem krásné pocity. Dokázal jsem něco, co jsem si celou kariéru přál. Chtěl jsem buď vyhrát mistrovství světa v elitě nebo závod svěťáku. Tvrdě jsem na to dřel a vyšlo to. Až budu končit kariéru, budu mít daleko lepší pocity.
To ale teď po vítězství určitě neřešíte…
Jasně, dodá mi to motivaci. Vím, že to ještě jde a můžu patřit mezi ty nejlepší. Ale vyhrát je dnes daleko těžší. Není to jak dřív, kdy svěťáky vyhrávali prakticky jen Kulhavý, Schurter nebo Absalon. Dneska na prvenství může myslet 15 lidí. Je to i o tom, jak komu sedne daná trať, jsou hodně odlišné.
Jak to vlastně máte se smlouvou?
S Cube Factory Racing mám podepsáno jen na letošní rok. Vítězství mi v tomhle směru určitě dodá klid a uvidíme, co se vyvrbí. Bude se to určitě řešit v průběhu sezony. Musím se poradit s Frantou Raboněm, který mi dělá manažera.
Přehodnotíte po vašem vítězství v Leogangu plány na zbytek sezony? Budete mít vyšší cíle?
Určitě stojím dál nohama pevně na zemi, Víme, že Leogang je moje srdcovka a uvidíme, co bude dál. Mám tam i další oblíbené tratě jako Les Gets, Andorra nebo Lake Placid. S formou, jakou jsem měl v neděli, se tam dá zajet slušný výsledek. Letos bych navíc rád zkusil i mistrovství světa v maratonu. Je to ve Švýcarsku, hodně těžká trať, převýšení 5000 metrů, 125 kilometrů. Jsou tam dlouhé kopce, měly by mi sedět. A hned týden na to je mistrovství světa v cross country. Věřím, že to zvládnu. I když to bude nálož.
A co vaše dlouhodobé plány? Jak daleko se díváte?
Chci jezdit, dokud to půjde, na tom se nic nemění. Uvidíme sezonu od sezony. Velkým snem je pátá olympiáda, ta mě hodně láká. To je taková poslední meta.
Nemrzí vás, že z českého pohledu je za vámi dost velká výkonnostní propast? Zatím to moc nevypadá na nějakého nástupce, který by byl schopen bojovat o čelní příčky.
Samozřejmě mě to mrzí, protože věčně jezdit nebudu. Pořád věřím, že se to ještě změní a někdo vyletí. Když jsem já přišel do třiadvacítky, byl jsem schopen Jardovi Kulhavému šlapat na paty a někdy ho i porážet. To tady zatím chybí.
Foto: UCI Mountain Bike, Facebook Ondřeje Cinka
Autor článku: Jan Krůta
