Kateřina Nash: Ještě nekončím. Pořád jsou závody, které můžu vyhrávat

Jestli je třeba italský silničář Davide Rebellin receptem na dlouhověkost mezi cyklisty, protože v padesáti ještě závodí, tak mezi ženami by na přední příčky pomyslného žebříčku určitě patřila Kateřina Nash. Úspěšná bikerka i cyklokrosařka oslavila nedávno 44. narozeniny, a i plány na další sezónu má spojené s cyklistikou.

Kromě toho je však hodně aktivní také na poli cyklistické diplomacie. Na další čtyři roky byla zvolena do funkce prezidentky Komise sportovců při Mezinárodní cyklistické unii (UCI) a zároveň se stala i viceprezidentkou této vrcholné cyklistické organizace.

Být viceprezidentkou UCI, to už zní hodně vznešeně. Co na to říkáte?

Jsou to docela skoky… Samozřejmě si toho moc vážím a děkuju za projevenou důvěru, ale je to hlavně díky té mé pozici v Komisi sportovců. Její prezident je automaticky členem řídícího výboru UCI a z něj si prezident vybírá viceprezidenty. Dřív bývali tři, teď se to zvýšilo na čtyři a vybral si i mě. Nečekala jsem to, ale asi to bylo na základě nějaké práce, kterou jsem dělal z té mé pozice v Komisi sportovců.

Co si od té funkce slibujete?

Jsem tam hlavně jako zástupce sportovců, jinak bych si asi před šancí dostat tak vysokou funkci v UCI musela odpracovat řadu let někde na národním svazu nebo třeba v Evropské cyklistické unii. Pro mě byla ta cesta daleko lehčí. Je to poprvé, kdy se člen Komise sportovců mohl stát viceprezidentem UCI. Ale je vidět, že prezident UCI David Lappartient má velký zájem, aby tam někdo ze sportovců byl. Moje priorita to nebyla, ale když jsem tu nabídku dostala, moc ráda jsem ji přijala. Je to svým způsobem závazek, budu hájit zájmy spousty cyklistů. Teď teprve uvidím, co přesně tahle práce bude obnášet.

Ale s prezidentem UCI jste se o vaší roli určitě bavili.

Říkal, že viceprezidenti jsou součástí těch klíčových rozhodnutí a mají o trošku vyšší pravomoc než výkonný výbor. Teď kvůli Covidu se moc necestuje a většina jednání probíhá online. Sejít bychom se měli třikrát do roka. V zimě při mistrovství světa v cyklokrosu, jednou v červnu a pak na podzim při světovém šampionátu na silnici. Já asi nejsem člověk, který by tam rozhodoval o financích, na to jsou tam jiní experti, ale moje pole působnosti bude spíš kolem té sportovní stránky.

Viceprezidentem UCI býval řadu let Vladimír Holeček a vy jste teprve druhým Čechem v takové pozici.

Moc si toho vážím. Vím, že pan Holeček byl v UCI řadu let a udělal tam spoustu práce. Jsem ráda, že v komisi cross country je teď nově i prezident Českého svazu cyklistiky Petr Marek, který se tomuto odvětví věnuje od 90. let a bude určitě velkým přínosem pro tu disciplínu.

Když přejdeme k tomu, co vás naplňuje pořád víc, a sice závodění. Co letošní sezóna, která byla poslední v týmu Clif Bar?

Dopředu jsme věděli, že pro tým to bude poslední rok, protože sponzor oznámil, že chce své další aktivity ubírat jiným směrem. Já jsem za tu spolupráci moc vděčná, protože jsem tam byla od samého začátku dvacet let. To je kus života. Snažila jsem si to užít, ale zároveň už jsem si částečně stavěla svůj individuální program. Na spousty závodů už jsem jezdila sama.

Co tedy bude dál?

Ještě nekončím. Sehnala jsem nějaké firmy, které mě budou podporovat a budu jezdit za sebe. Přece jen jsem za celou kariéru získala hodně kontaktů a zkušeností, tak jsem něco z toho využila. Teď nějak dávám příští sezónu dohromady. Není to lehké, protože jsem byla v týmu zvyklá, že mi první tři dny každého měsíce přišel plat a v podstatě jsem se mohla soustředit jen na sport. Teď si musím všechno shánět sama. Mám asi sedm firem, od někoho dostanu peníze čtvrtletně, u jiného jsou to bonusy za výsledky… Ale vážím si toho, že mě pořád chce někdo podporovat. Přece jen mi není dvacet.

Takže budete pánem svého závodění…

V podstatě je to tak. Vytvářím si dost velkou svobodu. Vybírám si kalendář, pojedu kam chci, bude to nová výzva. Týmů na horská kola už dnes moc není a takový individuální přestup je určitě cesta. Zvlášť, když můžu jezdit hlavně v Americe a nemusím pořád cestovat do Evropy.

Co tedy budete jezdit?

Něco jsem si vybrala sama, někde je zase sponzorský zájem. Určitě budu kombinovat horská kola a gravel závody. Vybírám si takové, na které jsem třeba neměla čas nebo se tam dají vyhrát zajímavé peníze.

A co cyklokros? Původně jste teď měla závodit v Evropě.

To je pravda. Ale v Evropě nemám žádnou podporu. Musela bych si shánět mechanika, platit ho, tak jsem ty závody v Belgii a Nizozemsku nakonec odpískala. Navíc i s tím cestováním je to složitější. Myslela jsem, že to spojím i s návštěvou rodiny, ale dohodli jsme se, že radši počkáme, až se všechno trochu uklidní.

A budete ještě jezdit cyklokrosy?

Teď v sobotu jsem jela závod v Sacramentu (a vyhrála – pozn. aut.), ale na mezinárodní úrovni je tohle moje poslední sezóna. Budu jezdit dál, jen bez těch svěťáků. Takže mistrovství světa v Americe bude mou poslední velkou cyklokrosovou akcí. Tam se chci rozloučit.

Velké krosové akce už vás nelákají?

Člověk musí koukat i na ten věk. Cyklokros je hrozně rychlý sport a mému tělu už to úplně nevyhovuje. Kvůli krosu bych přes léto potřebovala víc jezdit na silnici. Sedí mi spíš delší závody, kde jsou na tom starší cyklisti líp. Víc zapadají do mé výkonnosti. Holt už nejsem nejmladší, to je realita. Naštěstí je cyklistika skvělá v tom, že existuje spousta jiných závodů, kde ještě můžu být dobrá.

Děláte si ve svém věku dlouhodobé plány?

Nechávám to otevřené. Některé smlouvy se sponzory mám podepsané na dva roky, takže plánuju ještě další dvě sezóny a dál se uvidí. Člověk musí respektovat svůj věk. Ale dokud ještě budu schopna zajíždět nějaké výsledky, tak chci závodit na vysoké úrovni.

Co na to říká vaše tělo?

Je to jiné než ve dvaceti. Musíte si přiznat, co je vaše tělo schopno zvládnout a co ne. Nemůžu se vracet k tréninkům, které jsem jezdila třeba ve třiceti. Chce to přizpůsobit. Co se týče objemů, ty zvládnu v pohodě, horší je to s intenzitou. Už si nemůžu naložit tolik jako dřív, kdy jsem jeden víkend závodila v Americe a další už v Evropě. Ale dneska třeba zase zvládnu nějaký dlouhý bikový maraton, který bych před deseti lety nejela. Fyzička je pořád slušná, jen musím tělo zatěžovat úměrně věku. Za ty roky tomu celkem rozumím. Vím, kdy si musím naložit víc a kdy je třeba zase zvolnit.

Slýcháte na závodech slova uznání, když porážíte daleko mladší soupeřky?

Možná si ani spousta lidí neuvědomuje, kolik mi je let 😊 Když se na řadě závodů mrknu do startovky, půlka startovního pole by mohly být moje děti, což je lehce depresivní. Ale když některé dokážu porážet, je to pro mě fajn a pro ně to může být inspirativní.

Jak budete trávit Vánoce?

Pojedu na pár dní do hor na běžky. V Kalifornii mám dvě garsonky Jednu v horách a druhou ve městě u oceánu. Léto většinou trávím na horách, ale na trénink na kole je to ideální spíš dole. Teď si chci užít trochu sněhu. S rodinou se bohužel uvidím jen přes telefon, ale až se situace trochu uklidní, do Čech poletím. Už jsem teď dostala třetí vakcinu, snad to bude jednodušší.

Budou v Kalifornii alespoň trochu české Vánoce?

Když jsem v Česku, moc se těším na salát, kapra, pohádky. Tady se mi ta atmosféra hůř vytváří. Už jsem něco upekla, nějaká ryba taky bude, ale to je asi tak všechno.

Foto: Michal Červený

Autor článku: Jan Krůta