Ondřej Cink: V Tokiu chci jet o medaili. Když to nevyjde, budu zklamaný

Biker Ondřej Cink se chystá na svou třetí olympiádu. V Londýně 2012 i v Riu 2016 skončil shodně čtrnáctý, ovšem tam byl vždy ve stínu tehdejší české jedničky Jaroslava Kulhavého.

Teď jede na Hry jako velký favorit na jednu z medailí on sám. A téhle roli se nebrání. „Medaili chci získat, mám to tak nastavené v hlavě. Zažívám životní sezónu a kdyby to v Tokiu na medaili nevyšlo, byl bych zklamaný,“ říká biker stáje Kross Orlen Cycling Team.

V generálce na olympijský závod jsi na Světovém poháru v Les Gets skončil druhý. Je to dobré pro sebevědomí?

Nakoplo mě to hodně. Pro psychiku to byl důležitý výsledek. Zvlášť, když se jelo v těžkých podmínkách, které mi úplně neseděly. Celý víkend pro mě dopadl skvěle. V short tracku byla dost rychlá trať, na kterých mi to nikdy moc nešlo, a teď jsem tam do poslední chvíle bojoval o vítězství, a nakonec skončil třetí. Na cross country mi okruh seděl, ale to počasí mi moc do karet nehrálo. Ale řekl jsem si, že musím zabojovat a nepřipouštěl jsem si, že by se mi jelo špatně. Mám radost, že jsem to zvládl.

Do olympiády přece jen ještě pár dní zbývá. Může se stát, že tam vyletí ještě někdo jiný?

Bude to závod na jiné trati v úplně jiných podmínkách. Na rozdíl od Les Gets bude v Tokiu startovat Mathieu van der Poel a on ten závod určitě udělá rychlejším a těžším pro všechny. Už na začátku sezóny vyhlásil, že olympiáda na bikách je pro něj hlavní cíl. Myslím, že nahoru půjde ještě Nino Schurter, který už teď ukázal, že je na tom líp. On se vždycky dokáže na velkou akci dobře nachystat.

Co jsi vlastně říkal na van der Poelovo počínání na Tour de France?

Bylo neskutečné, co tam předváděl. Hlavně v té etapě, po níž oblékl žluťák. Myslel jsem si, že vydrží ještě o něco déle, ale asi to uspíšilo špatné počasí. Nikdo nechtěl riskovat jeho pád nebo onemocnění. Je vidět, že olympiádu bere hodně vážně a nechce nic podcenit.

Kolik lidí může reálně pomýšlet v olympijském závodě na medaili?

Pidcock, Flückiger, van der Poel a asi ten Nino. To jsou největší favoriti. A věřím, že tam patřím i já 😊 Očekávám hrozně rychlý závod. Když jsme tam jeli ten předolympijský test, jelo skoro celý závod pohromadě deset lidí a rozhodlo až poslední kolo. Podle mě to může být i boj do posledních metrů.

Okruh pro cross country je prý extrémně těžký…

Hlavně těmi prudkými výjezdy, kterých je opravdu hodně. Je to pořád nahoru, dolů, k tomu těžké technické pasáže. Skoro nikde se nedá odpočívat s výjimkou dlouhé cílové rovinky. Člověk bude muset být neustále ve střehu, aby neudělal chybu.

Ty jsi hned z Les Gets odjel na soustředění do Livigna. Chtěl jsi být před olympiádou ve vysoké nadmořské výšce?

Já už byl vlastně přes deset dní v Les Gets, kde jsem spal ve 1200 metrech a na tréninky jsem jezdil výš. Teď mám soustředění v Livignu, takže z toho bude asi dvacetidenní blok ve vysoké nadmořské výšce. Na olympiádě se sice vy vysoké výšce nezávodí, ale mně tenhle model vždycky vyhovoval. Člověk pak přijede dolů a jezdí se mu líp.

Co se dá teď ještě natrénovat?

Ještě mě čeká pár těžkých tréninků. Ale pokračuju v tom, na co jsem zvyklý. Mám osvědčené tréninkové metody. Po Les Gets jsem si potřeboval trochu orazit, dal jsem si tři volnější dny jen s lehkou vytrvalostí a posilovnou. Teď už trénuju normálně. Mám tu i silničku, ale 70 procent přípravy se odehrává na horském kole. Budu tady trénovat až do příštího čtvrtka.

Jsi na soustředění celou dobu sám?

V Les Gets se mnou byl kuchař reprezentace Martin Jarouš, staral se tam o mě. Teď do Livigna ho vystřídal masér nároďáku Tomáš Hrůza. Je to fajn, mám veškerý servis a můžu se soustředit jen na tréninky. Moc za to vedení reprezentace děkuju.

Kvůli pravidlům Covid 19 nemůžete být v dějiště Her delší dobu kvůli aklimatizaci. Je to handicap?

Pro mě by bylo ideální tam být nějakých deset dní před závodem, ale bude to pro všechny úplně stejné a musíme se s tím popasovat.

Vzhledem k výsledkům v sezóně tě fanoušci i experti pasují do role favorita na medaili. Cítíš kvůli tomu větší tlak?

Spíš si vážím toho, že mi lidi věří. Žádný tlak necítím, spíš mě to motivuje do práce. Maximálně se na olympijský závod soustředím. A hlavu mám nastavenou tak, že i já sám chci o medaili bojovat. Nechci nikoho zklamat.

Ani sebe…

Je to tak. Letos se mi jezdí fakt super. Mám životní sezónu, jsem celkově druhý ve svěťáku a držím si stabilní výkonnost. Takže to logicky musím mít nastavené tak, že chci jet na olympiádě o medaili.

Využíváš služeb nějakého mentálního kouče nebo psychologa, aby tě připravil na den D?

Zatím ne. Mám kolem sebe spoustu super lidí, kteří mi hodně pomáhají: hlavně manželku nebo trenéra Karla Martinka. Ale už jsem přemýšlel, že bych třeba výhledově nějakého specialistu oslovil. Protože když chce člověk jezdit pořád nahoře, rozhodují i maličkosti. A já chci být v té špičce i další roky.

Budeš startovat už na třetí olympiádě. Je to hodně specifický závod?

Hlavně tím, že je jen jednou za čtyři roky, na další šanci se čeká dlouho. Pro mě olympiáda moc znamená. Mám to nastavené tak, že olympijské zlato je víc než titul mistra světa.

Máš třeba nějaký talisman, který ti nosí štěstí?

Náramek od manželky. Vozím ho pořád. Když mě pak třeba po svěťáku zabírají do kamery, dávám tomu náramku pusu. Je to takový můj rituál.

Může za tebou někdo z blízkých přijet do Tokia nebo to nejde?

Bohužel to není možné kvůli Covidu. Původně tam měla letět manželka i trenér Karel Martinek, ale nejde to. Budeme v kontaktu přes telefon a budou mi mačkat palce u televize.

Je ti třicet let. Cítíš se teď v ideálním cyklistickém věku?

Určitě ano. Nejsem už bažant ani moc starý. Člověk má zkušenosti a asi je to vidět i na výsledcích, že jsem nějak dozrál.

Řešíš svou cyklistickou budoucnost?

V týmu mám podepsáno ještě na příští rok, ale už je potřeba trochu koukat kolem sebe a řešit, co bude dál. Jestli prodloužím v Krossu, nebo to zkusím někde jinde.

Můžeš prozradit, jak nejlíp zregeneruješ, když chceš na chvíli vypnout a nemyslet jen na trénink a závody?

Jsem hlavně vždycky rád, když se vrátím domů, protože jsem dost často pryč. Manželka se mnou poslední dobou začala i jezdit na kole, takže je to taková pohodová vyjížďka bez stresu. Zastavíme někde na dobré kafe, na jídlo… Rádi chodíme do restaurací, často vybíráme podniky podle Gastromapy Lukáše Hejlíka. Moc se nám líbí v restauraci U Matěje Honzy Punčocháře. Je to klasická česká kuchyně, ale v modernějším provedení. A vždycky tam najdu něco lehčího, co si můžu dát i v sezóně. Je tam krásné prostředí, člověk se cítí jak doma na zahradě.

Autor: Jan Krůta, foto: Michal Červený

Autor článku: Admin