Je jí teprve osmnáct, ale ve sportovní kariéře už toho stihla docela dost. Daniela Hezinová hrála odmala hokej a dotáhla to až do reprezentace U16. V době pandemie Covidu zkusila jezdit na kole. A to jí tak učarovalo, že se z nadějné hokejistky postupem času stala cyklistka.
Má za sebou dvouleté angažmá v nizozemském týmu Grouwels-Watersley R&D Road Team a už teď je jisté, že její cyklistická kariéra nabere další strmý vzrůst. Má totiž podepsanou dvouletou smlouvu do Team Picnic PostNL, který je v nejvyšší kategorii ženských týmů WorldTour!
Jak jste se vůbec dostala k hokeji?
Na bruslích jsem stála od čtyř let, od šesti jsem hrála hokej s klukama v Lounech. Většinou jsem byla centr. Dávala jsem i góly, ale víc jsem ty brankové situace tvořila. Ale byla jsem multisportovní dítě. Rok jsem hrála tenis, zkoušela jsem i fotbal, jezdila jsem na koni, dělala jsem atletiku. Ale hokej byl největší držák.
Kde nastal ten zlom, že jste si vybrala kolo?
Hokej jsem hrála do Covidu, byla jsem v reprezentaci do 16 let a přicházely i nějaké nabídky do zahraniční. Jenže přišel Covid, zavřely se stadióny a mohlo se sportovat jen venku. Kolo jsme měli v rodině. Táta jezdil v Lounech u pana Chrobáka, bratranci taky. Zkusila jsem pár tréninků, venku byla zima a učaroval mi cyklokros. Našla jsem v ně jiskru. A rozhodla jsem se pro kolo. Bylo mi něco mezi čtrnácti a patnácti.
Vaše cyklistická kariéra nabrala poměrně strmý vzestup a v osmnácti máte v kapse kontrakt ve WorldTour. Co to pro vás znamená?
Jeden ze splněných cyklistických snů. Zároveň mi to přináší spoustu klidu, protože vím, že mám na dva roky jisté angažmá. Ale jsou tam i trochu obavy, protože skok z juniorské kategorie do nejvyšší divize ženské cyklistiky je obrovský. Ale oni mají vše plně pod kontrolou, brali mě jako talentovanou závodnici, která se bude učit a první rok pro mě bude v první řadě o sbírání zkušeností. Rozhodně nechtějí, abych objela co nejvíc závodů a jezdila na výsledky. Všechno je promyšlené.
Takže vás sledovali delší dobu?
Watersley je takový spřátelený tým Picnic PostNL. Ne úplně jejich development tým, ale hodně nás sledují. Co jsem se dozvěděla, tak v mém případě nerozhodovaly jen výsledky, ale všechno okolo: třeba moje chování v závodech a taky to, že jsem týmový hráč.
Pomohlo vám, že jste poměrně brzy odešla do Nizozemska? Jak jste to vůbec zvládala? Sama v cizí zemi, v 17 letech…
Byl to taky jeden z milníků. Já s tím žádný zásadní problém neměla. Jak jsem hrála hokej, odmala jsem měla v hlavě vizi, že v patnácti odejdu kvůli sportu do Ameriky. To se nakonec nestalo, vybrala jsem si cyklistiku, ale byla jsem i tak nastavena na život v zahraničí. Takže to bylo celkem v pohodě. Rychle jsem se adaptovala.
I na život v Nizozemsku bez přátel a rodiny?
Díky telefonu jsme mohli být s rodinou v denním kontaktu. Problém byl v tom, že jsem nebyla plnoletá, tak nějaké věci museli zařizovat rodiče. Ale jinak jsem takový vlk samotář a řadu věcí zařídím i sama. Bydlela jsem v týmovém baráku s řadou dalších holek. Bavila jsem se i s Adamem Seemanem, který tehdy působil v development týmu Picnic PostNL. Postupem času jsem si našla novou kamarádku, Polku Marii Okrucinskou. A stalo se z toho jedno z největších přátelství v mém životě. Dokonce jsme spolu byly na dovolené.
Vystačila jste si s angličtinou?
Už když jsem do Holandska šla, byla jsem na tom celkem dobře. A za poslední dva roky jsem se ohromně zlepšila. Teď už zkouším i holandštinu, učím se základy. Určitě to zatím není na plynnou konverzaci, ale nějak se už domluvím. Mají hodně zvláštní skladbu vět, pro nás to moc nedává smysl. Ale dělám pokroky.
Budete se muset po přestupu stěhovat do jiného města?
Doteď jsem bydlela v Sittardu v areálu Watersley, teď se stěhuju, ale jen více do centra města, kde má baráčky nový tým. Každý, kdo má zájem, tam může bydlet.
Jste ráda, že zůstáváte ve stejné zemi, stejném městě?
Samozřejmě, zjednoduší to spoustu věcí. Město znám jak svoje boty, Holandsko se mi moc líbí, zvykla jsem si na zdejší mentalitu.
Co vás v novém týmu čeká jako první?
Od 8. prosince máme soustředění ve španělském Calpe. Už tam chci jet v nějaké kondici. Volno mám za sebou a pozvolna jsem se vrátila do tréninku. Začala jsem jezdit pozvolna na kole, byl tam i běh, tenis, posilovna.
Jaký je vlastně ženský tým Picnic PostNL?
Z toho, co jsem mohla zatím poznat, tak moc fajn. Super prostředí, dobrá parta. Hodně se hraje na to, že jsme tým, taková ta správná týmovost je nad nějakými jednotlivci. Když se oznámilo, že tam přestupuju, některé holky už mi psaly, že se na ně můžu s čímkoliv obrátit, když budu potřebovat pomoci. Tým je hodně mladý. K největším hvězdám patří Britka Pfeifferová, která byla vloni na pódiu na Roubaix a má dobré výsledky i z dalších klasik, Holanďanka Vinkeová letos získala bílý dres na Tour de France, je tam i výborná Italka Ciaboccová. Ta byla druhá na mistrovství Evropy a čtvrtá na mistrovství světa v kategorii U23.
Už tušíte, jaké s vámi má tým v první sezoně plány?
Program se dozvím až na soustředění, ale co mi říkali, tak první rok bude velký důraz na adaptaci. Změn bude přece jen hodně. Výhledově bych se asi měla víc zaměřovat na klasiky s více kopci jako Flandry nebo Lutych. Základ mám do všeho, umím slušně zaspurtovat, ale fyziologií jsem spíš klasikář až vrchař. Samozřejmě se musím hodně učit a ve všem zlepšit.
Vnímáte už teď ten velký skok?
Je to neuvěřitelné. Měly jsme zatím jen třídenní sraz se zkoušením oblečení a materiálu a byla jsem z toho docela vykulená. Všechno je uzpůsobeno každému na míru, dostanu kola, všechno oblečení, to v minulém týmu nebylo. Hodně se uleví rodičům, kteří mi museli pomáhat. Měla jsem peníze jen z toho, co jsme si vyjely na závodech. Teď jsem dostala i regulérní plat.
Řešila jste hodně finanční podmínky?
Určitě ne. Myslím, že první kontrakt by nikdy neměl být o penězích. S manažerem jsme si řekli, že nechceme podepisovat kontrakt kvůli platu, ale abych měla co nejlepší podmínky se dál rozvíjet. To Picnic PostNL splňuje dokonale.
Jak vlastně hodnotíte uplynulou sezonu?
Byla jsem sedmá na Evropě, přišly i další slušné výsledky, ale čekala jsem, že bych mohla něco vyhrát. Desítku jsem jezdila celkem stabilně, vybojovala jsem první UCI pódium v závodě Druivenkoers-Overijse, kde jsem byla třetí. To je nová juniorská verze Brabantského šípu. Měla jsem i docela dost smůly, ale to k tomu občas patří.
Foto: Filip Bezděk, Jan Brychta, Jef Kusters
Autor článku: Jan Krůta
